Mamina | Crowdfunding, kampaň kterou musíte znát.

Dneska bych vám chtěla trochu přiblížit slovo "Crowdfunding," díky kterému se i vlastně povedlo vydat moji knihu.

Mám totiž pocit, že se o téhle vymoženosti hodně málo mluví a hodně málo ví, což je škoda, protože kdyby tomu bylo jinak, mohla jsem díky téhle službě nejenom vydat Olivera, ale také pomoct jednomu hasičskému sboru, který si to v tu chvíli, kdy byla moje myšlenka na světě, zasloužil. (Nejednalo se o konkrétní sbor, ale o jakýkoliv... nebojte, vysvětlím určitě níže).

Abych se ale vrátila na začátek.

Crowdfunding je způsob financování, při které se větší počet lidí skládá po menších částkách na nějaký projekt.

V praxi je to o tom, že vy máte nějaký produkt (jako třeba já knihu) ale nemáte finance na to, tu věc zrealizovat (v mém případě vydat). Můžete obcházet vydavatelství a nebo sponzory, aby vám s tím pomohli, a nebo právě dát svůj produkt do rukou nějaké společnosti ( u mě to byla Pointa.cz), která dělá Crowdfunding. Laickými slovy: vy si produkt předplatíte a tím pomůžete autorovi financovat realizaci. Pokud projekt vyjde, dostanete za své vložené peníze,produkt. Pokud projekt nevyjde, výroba produktu se nezrealizuje, a vám se vrátí peníze.

Pointa vypočítala, kolik budu potřebovat financí na vydání určitého počtu knih, vypočítala jednotlivou cenu knihy a lidé si za tuhle částku knihu mohli předplatit. Aby to bylo ale lákavější, vymyslela jsem i odměny pro ty, kteří mi chtěli pomoci větší částkou, než byla cena za knihu.

Předplatitelé si tak mohli připlatit i za osobní věnování v knize, mohli dostat tašku s logem "Oliver a já" a nebo si zaplatit třeba Women Day (den, kdy si se mnou a s dalšími předplatiteli, půjdou lidé sednout do krásného prostředí , u povídání  o všem, si zblajzneme domácí koláč, dáme si skleničku něčeho dobrého, u toho nás nalíčí přední vizážistka a na památku z tohoto odpoledne nás vyblejskne fotograf).

Odměn bylo spousty a každý si mohl najít to své.

Výše jsem nakousla něco o pomoci pro hasiče.

V období, kdy jsem připravovala kampaň, se prohnalo Moravou tornádo. Docela mě to zasáhlo, protože z Moravy pocházím, a v okolí, kde byla tato hrůza, se nachází, někdo mě blízký. Naštěstí z této strany dopadlo vše dobře.

Zasáhlo mě to i z jiného směru.

Můj dlouholetý známý je povoláním hasič, a on byl mezi těmi, kteří hned ráno, po této katastrofě, dorazili na místo. Měla jsem tedy možnost mít informace a později i fotografie, přímo z nitra. Musím vám přiznat, že jsem v těchto dnech hodně plakala.

Bylo hezké, když se téměř všichni semkli, kdo mohl, ten pomáhal. Jako národ jsme po dlouhé době zase drželi při těch, co to nejvíce potřebují. Já osobně jsem si našla na Donio.cz rodinu, které jsem přispěla malinkou troškou na výstavbu nového domu a také si nechala strhnout z platu malou částku, za kterou naše společnost koupila drogerii a nějaké deky, pro potřebné. Jako osoba jsem nepřispěla moc, ale jako celek to byla ve výsledku hezká částka a mě se zase ten den o něco lépe spalo.

Všichni se tehdy starali o lidi, které tato katastrofa zasáhla, což je dobře.  Docela se ale zapomínalo na zdravotníky, občas byla zmínka i o armádě a policii. Nicméně ta nejmenší zmínka byla opět o hasičích.

Neříkám, že mají větší nebo menší zásluhy než ostatní orgány, ale hasiči jsou skupina lidí, kteří musejí být tak trochu zdravotníci, tak trochu policajti a tak trochu i armáda.

Jsou většinou jako první na místě katastrofy, vyprošťují lidi, jsou první u úmrtí, jsou první u lidí trpící šokem...ano, beru to trochu osobně, protože jsem byla u toho, kdy kamarád přijel před dávnými lety, kdy u hasičů začínal, úplně zničený, protože mu ten den umřel v náruči kluk, tuším, že byl stejně starý jako tehdy on. Po hodně dlouhém vyprošťování, kdy mu museli amputovat nohu, mu tehdy v náruči umřel. Ten splav slz vidím do dnes, a co vím, ani po letech si na to nikdo z nich nezvykl. Také slyším po dlouhá léta o jejich denní práci a někdy se až divím, co vše musejí podstupovat.

Podtrženo-sečteno...Hasiče oslavujeme, když se stane nějaká katastrofa, jako jsou záplavy, obří požár a nebo, právě již zmíněné tornádo. Přes běžné dny si na ně ale nevzpomeneme. Bereme je jako ty, co jedou uhasit požár a vyprostit sousedovic koťátko ze střechy, ale zbytek jejich práce nevidíme.

Já tehdy věděla, že jsou několik dní v kuse na nohou, spí na tvrdé zemi v tělocvičně, a nebo rovnou někde na trávě, protože byli tak orvaní, že do té tělocvičny už neměli sílu dojít. K jídlu se za celý den nedostali, protože prostě nebyl čas, sprcha? Čisté oblečení? Co to je...několik dní bez rodin, jen mezi plačícími, beznaději propadajícími lidmi, prodírající se bahnem, sutinami a mrtvými těly...

Proto jsem se tehdy rozhodla, že prostě vše, co v Crowdfundingu vyberu nad rámec toho, co potřebuji na vydání své knihy, věnuji nějakému Hasičskému sboru ( v tu chvíli bylo jedno jakému).

A moc opravdu moc mě mrzí, že to nedopadlo, protože se navíc nevybralo nic.

Ale...to je právě tím, že spousta lidí jednak nevědělo, co Crowdfunding je a jak funguje, byť jsem to vysvětlovala téměř denně po celou dobu kampaně, ale jednak i proto, protože naše společnost není nastavená na takové kampaně. Zatím ještě ne.

Žila jsem několik let v cizině a myslím, že dokážu docela dost odhadnout jejich náturu v těchto věcech. A můžu říct, že oni, když se dozví, že je někdo, kdo má nějaký produkt a potřebuje s ním prorazit, podpoří ho už jen kvůli tomu, protože dokáží ocenit snahu, co ten druhý do toho vložil. A pokud by věděli, že můžou ještě přispět na dobrou věc, strhla by se nemalá lavina pomoci. A nemuseli by podpořit jen finančně, ale sdíleli by vše například na sociálních sítích a předali tuto informaci známým.

Lidé u nás tenhle princip nepochopili.

Dávala jsem denně znát o své kampani o tom, jak kampaň probíhá, kolik se vybralo atd...měla jsem tucet palců nahoru u svých příspěvků, ale dokud jsem lidem neřekla "děkuji za palce, ale prosím sdílejte, aby se o tom dozvědělo co nejvíce lidí" nikoho to nenapadlo.

Myslím, že kdyby se o tom vědělo více, můžeme nějaké partě předat byť jen malou částku na karton piva nebo zákusky, v lepším případě přispět na něco, co třeba potřebují. Nešlo o velký dar, šlo jen o to, dát vědět pár lidem, že o nich víme a že si je i na dálku vážíme.

A co se mě týče, nešlo o to, vybrat peníze pro mou osobní potřebu, šlo o to, pomoct mi vydat knihu, aby má práce nezůstala jen v šuplíku. Což opravdu hodnělidí nepochopilo a byť jse to opravdu omílala několikrát denně, spoustu lidí si myslelo, že ty peníze jdou mě do kapsy a když se částka nevybere, zůstanou mě. Což samozřejmě nebyla pravda.

Vše se nakonec povedlo, myslím, že lidem jsem poděkovala už několikrát a budu jim děkovat stále, ale pokud by pojem Crowdfunding byl u nás více zažitý, nemusela jsem se do poslední minuty bát, jestli částku vyberu nebo ne.

Takže, když někdy uslyšíte, že někdo vám neznámý, něco financuje přes tuhle službu, budete už vědět, že když jeho věc podpoříte, pomůžete tomu produktu "narodit se," ale nebude to sbírka jako taková, ale dostanete za částku, kterou do toho vložíte nejenom tento produkt, ale i dobrý pocit , že jste někomu pomohli.

Těší mě, že tuto formu dnes využívá spousty i známých jmen a není to jen o neznámých autorech.

Díky nim, mi neznámí, máme do budoucna větší šanci.

Hezkou neděli všem.