řídíte se nějakým životním moudrem?

Knihu "Oliver a já" jsem psala v období, kdy jsem si nebyla vůbec jistá, nějakým svým dalším působením.

Končila mi mateřská, já nevěděla kde se pracovně a jestli vůbec, posunu (Corona, časová závislost na školce a muž který je od rána do večera v práci). Cítila jsem beznaděj a téměř denně se modlila za nějaký impulz, nebo směr, kterým bych mohla jít.

Jsem člověk, který je přesvědčen, že vše nějak dopadne. Řídím se totiž rčením: "Na konci vždy vše dobře dopadne. Jestli to dobře nedopadlo, pak to ještě není konec." (Nevím proč jsem tenhle citát měla zafixován jako Budhovy slova, když to přitom řekl John Lennon) ale přeci jenom ta nejistota, co se mnou bude, mi nedala dlouho spát.

Úplně si pamatuji, kdy nastal zlom. Najednou jsem cítila (po hodně dlouhé době, třeba po půl roce vnitřního trápení) že ze mě nějakým způsobem spadl obrovský kámen a já jsem věděla, že vše bude v pořádku. Najednou jsem vstávala s pocitem, že jsem přeci člověk štěstěny a v takových situacích se to vždy, k mé radosti, nějak vyřeší.

Týden na to jsem měla (již už zmíněný v blogu ze 7.2 pod názvem "proč blog" a nebo například v rozhovoru zde: Exkluzivní rozhovor s autorkou knihy Oliver a já | Datlujeme.cz) sen a ten vlastně vše co se mi teď děje odstartoval.

Začala jsem být pohlcená psaním a přestala řešit svoji budoucnost. Myslela jsme především na přítomnost a to znamenalo, že se můj mozek přestal zabývat otázkami " co vlastně se mnou bude?" Přestala jsem takříkajíc "tlačit na pilu" a asi 2 měsíce na to, jsme našla inzerát na práci. Ještě než mi oficiálně skončila rodičovská, věděla jsem, že mám práci, měla jsem dopsanou knihu a začala jsem řešit kampaň na její podporu.

Byla jsem v tu chvíli úplně jiným člověkem. Z ustrašené hospodyňky, věčně upatlané mámy(berte to prosím jako nadsázku, úplně špatné to se mnou nebylo, ale mámy , tedy většina maminek, mě asi chápe) se stala žena, která není jen mámou a manželkou, ale ženou, která začíná mít opět svůj život pod kontrolou. Začala jsem se víc smát, začala jsem správně hubnout (pokoušela jsem se o to několik le, ale něco bylo vždy špatně a najednou jsem našla cvičení co mě baví, co má hlavně efekt, tím pádem jsem měla větší motivaci) a najednou mě bylo všude plno. Překonala jsem strach z překročení své komfortní zóny, přistoupila jsme na živé Streamy okolo mé knihy (které si můžete dohledat na YouTube) ...

Dnes můžu říct, že mám práci, která mě baví a jsem autorkou knihy, která je sice teprve na začátku svého příběhu, ale už teď je pro mě osobní výhrou . Možná že se líbit bude, možná že to bude propadák, kdo ví, ale už teď mohu říct, že pro mě přišla v ten pravý čas.

To, že nezůstala někde v šuplíku, že už ji přečetlo několik lidí a recenze jsou zatím v kladných číslech (oficiálních čtenářů, ne někdo komu jsem dala svoji knihu přečíst), že jsem díky ní napsala druhý díl (který opravdu ještě čeká v šuplíku, protože musíme dát nejprve prostor pro jedničku, jak se uchytí na trhu a tak) a pracuji na knize nové. Začala jsme pro vás psát tento blog...to vše je jen přidaná hodnota.

"Oliver a já" ve mně nakopla nový život, nový směr, nový životní impulz a více než kdy jindy tady platí: ( a teď už opravdu Budhova slova...)

"Ty jsi svým pánem a mistrem. Tvoje budoucnost záleží na tobě samotném"

Hezký den vám všem, Vaše mamina Kája