Samomatky

Včera jsem se dívala na dokument "Samomatky...Samomámy?" omluvte mě, nepamatuji si přesně ten název, ale bylo to večer na ČT2 a pojednávalo to o mámách samoživitelkách.

Musím říct, že to není asi dokument, který by ve mě zanechal něco, nad čím bych přímo přemýšlela, jako jsou třeba dokumenty "Andělské oči" nebo ještě tedy pro mě mrazivější "děti úplňku". Dokumenty, které popisují, jaké to je žít s mentálně postiženými dětmi a jak se postavit k jejich výchově, nicméně nějaké přemýšlení to ve mě zanechalo.

Uvědomila jsme si (opět), jak je důležité mít partnera vedle sebe. Nepíši záměrně muže, ne, nehraji si na "genderově vyvážené myšlenky", nejsem na takové věci úplně cílovka, ale myslím si, že ve výchově dítěte, je jedno, jestli dítě vychovávají dvě mámy, nebo dva tátové, jde o to, mít v tom druhém oporu a mít na určitou věc i jiný úhel pohledu. A to si myslím, musí být právě pro člověka, který zůstane na dítě sám, strašně těžké. Ne, finanční situace (o té se nebavím, byť je to příšerné, teď chci cílit na něco jiného), ani ne to, že jste prostě bez partnera jako takového (bavím se teď o intimitě a samotě). Ale to, že nemáte u sebe někoho, kdo by vám řekl: "nepanikař, ta boule není tak veliká, abychom museli do nemocnice" nebo "když budeš křičet, nepomůže to, zkus něco jiného."

Prostě za mě je důležité mít doma někoho, kdo mi poradí, když si nevím rady a uklidní mě, že nejsem tak špatná matka. A tohle si myslím, že musí být pro člověka, který vychovává sám děti, hrozné. Ne samota jako taková, ale samota na výchovu.

Když to vezmu přímo ze své praxe, co si budeme...manžel nebyl nikdy tím, kdo by se neuvěřitelně těšil na naše miminko (byť bylo plánované) Nehladil mi bříško, nechodil se mnou na ultrazvuky a já měla docela velkou obavu z toho, že na všechno budu sama . Pak mě tedy uklidnil kolega z práce, který jednou řekl "dokud se prostě dítě nenarodí, tak pro většinu chlapů neexistuje".

A asi měl pravdu, protože od té doby, co se naše Josefína narodila, převzal neuvěřitelně zodpovědně roli táty. Ne, nepřebaloval ani nekoupal a a i s ní nejezdil s kočárkem, ale když byla malinká, byl to ten hrací táta, který dokáže hodinu v kuse chodit po čtyřech jako kůň a nebo si stavět kostky pořád do kola, protože vaše dítě baví váš komín shazovat. Později, když už byla kapku větší, docela rychle vplul do role táty, který když zvýší hlas, dítě je v pozoru. A není to tím, že by Josefína mělo z něho strach, naopak, neuvěřitelně ho respektuje a vzhlíží k němu jako k pánu bohu.

A co se mě týče... vím že je tady pro mě, když má naše zlatíčko den D a já jsem na pokraji zhroucení. Vím, že si k němu můžu přijít pro obejmutí (které v tu chvíli fakt potřebuji) , vím, že po večeři můžu na něho hodit uspávání (my Jos neuspáváme, ale obstarat zuby, vyprovodit ji do postele, povykládání pohádky) a hlavně vím, že s ním můžu probrat to, jak se chovala, proč se tak chovala a co třeba udělat pro to, abychom byly obě další den v pořádku.

Jsou to zdánlivě maličkosti, které možná můžete probrat s kdekým. Ale já si myslím, že ne. Že kamarádka a nebo rodina, pro vás v těchto chvílích nemá stejnou váhu jako partner.

Takže...za mě...smekám před všemi a obdivuji všechny, kteří na ty svoje zlatíčka musí být sami a nesouhlasím s těmi, co si vyberou dobrovolně vychovávat dítě o samotě. Myslím, že oni ani děti, si to nakonec nezaslouží.

A smekám, před svým mužem, že tu pro mě je. Děkuji ti táto.

Chcete vědět více o mých dnech, pocitech a plánech? Zítra se zase ozvu.

Vaše Kája