Mamina a vlaky...

 Včera jsem psala mimo jiné i o tom, jak jsme jezdila do školy vlakem.

Já v té době ale jezdila vlastně vlakem všude. A nejenom v té době.

Moje první samostatná cesta vlakem byla už v 9ti letech. Jela jsem poprvé za babičkou. Bylo to jednoduché, u nás jsem nasedla na vlak a u babičky vysedla. Samozřejmě, že poprvé maminka (a nazpátek babička), pověřili hodnou paní průvodčí (možná to byl muž, to už si nepamatuji) aby na mě dohlídli.

Cítila jsem se tehdy obrdůležitě a když jsem pak asi po roce( až jsem měla naježděnou tuhle trasu) jela poprvé k druhé babičce, kde už se muselo přestupovat, ve svých očích jsem byla pro sebe doslova Superman.

Jsem do dnes za tuhle zkušenost ráda a děkuji za to svým rodičům, a možná i době, že mě takto mohli a pustili do světa.

Od té doby byly vlaky mou součástí, všichni mě nazývali "cestovatelkou" a já díky tomu zažívala neuvěřitelně moc situací a historek.

Kdybych totiž takhle necestovala, nemohla bych do dnes vyprávět například příhodu, kdy jsem si takhle jednou asi ve 14ti jela k babičce, nasednu do kupé vagonu a hledám místo. Prvním kupé obsazeno pankáči, druhé kupé obsazeno pankáči, třetí taktéž...byla jsem defakto malá, neohrožená, v hlavě se mi nedokázaly zhmotnit žádné černé scénáře, takže když jsem prostě ve čtvrtém kupé viděla místo, mezi asi třeni (překvapivě) pankáči...prostě jsme si sedla.

Klukům bylo 18-19 asi...bavili se se mnou, povídali si... najednou přišli dva policajti a celí bledí, se mě ptali, jestli je vše v pořádku. Nechápala jsem, proč by nemělo. Oni se tedy rozloučili, ale stáli na chodbičce.

Asi o 3 stanice dál, kluci vystoupili . Bylo to větší město, takže jsem (už jako ostřílená cestovatelka) věděla, že zde budeme stát delší dobu. Otevřela jsme si tedy okno, že se budu kochat cestujícími.

Jaké bylo mé překvapení, když se celé nádraží zaplnilo stovkou pankáčů a nemalým počtem policistů, kteří přijeli mým vlakem a nejenom mým.

Až později,  jsem se dozvěděla, že v ten den, bylo jedno z největších střetnutí pankáčů se skiny. Ten vlak, kterým jsem jela, byl speciál, vypraven jen pro účastníky. Já do něho nikdy nastoupit neměla. Ale bylo mi náct, měla jsme tehdy Walkmana na uších (kdo nezná, vygooglujte si to J) a jelikož jsem tímto spojem jezdila už několik let, neměla jsme potřebu poslouchat "mimořádné hlášení".

Měla jsem tehdy vlastně neuvěřitelné štěstí, že se mi nic nestalo (byť nechci říkat, že někdo z nich byl nebezpečný, ale jisté riziko tu určitě bylo) a vlastně až dnes ( v dospělosti) chápu, ten zděšený výraz policistů, když si uvědomili, že mezi tady těmi (nebojím se říct a snad mě nikdo za tento výraz neukamenuje, myslím to zcela v dobrém ) hovádky, jede bezbranná holčička JJ.

Tohle jsem přežila a můžu na to v dobrém vzpomínat.

Tak asi jako na to, když jsem pak jezdila téměř každý víkend ke své sestře. V pátek tam, v neděli zpět.

Jezdila jsem spoji, které využívali především studenti (intráci) a to se tedy děly věci.

Nejenom, že (a to vůbec nevím z jakého důvodu) vždycky tyto spoje byly zkráceny o několik vagonů, přitom tím jelo nejvíce lidí, takže hodně často jsme jeli totálně namačkaní jako sardinky. Ale... bylo to vlastně úžasné. Půlku cesty sedíte na batohu na zemi, protože stát hodinu na jedné noze nejde a když si posedáte na zem, tak se (světe div se) nějak lépe poskládáte.

Také se často stane, že po cestě stihnete povečeřet, protože se k vám dostane z jedné strany řízek,  z druhé kousek kuřete (bavím se tedy o nedělních spojích, to byli studenti dobře zásobeni zbytky nedělních obědů, páteční spoje byly naopak o tom, že byli studenti hladoví a tak se člověk kolikrát bál, že ho ti nebozí  človíčkové hlady snědí.)

Jednou se dokonce ke mně dostalo i víno, to když jsme měli nějaké dlouhé zpoždění. Jestli spadl strom, nebo někdo skočil pod vlak, už nevím, vím jen, že čekací doba někde v polích byla určitě takovou půl hodinu.

Jsem holka z Moravy, děda byl vinař, bylo mi sedmnáct, takže vínko jsme uvítala...neřešíte nějakou hygienu, to, že před vámi z láhve pije někdo, koho vůbec neznáte...dáte si hlt a prostě flašku pošlete dál.

Kolikrát já seděla úplně cizímu klukovi na klíně, protože vážně nebylo kde stát. Kluk vás uvidí, nabídne místo na klíně a po hodině víte kde kdo studuje, kde bydlí...

Dokonce jsme jednou měla po takové cestě i rande. Hned ten den.

Kluk mě asi po půl hodině okukování oslovil, dali jsme se do řeči, z něho vypadlo, že ve městě, kde bydlím má přestupní stanici, tak jsme se dohodli, že si někam zajdeme a on pojede spojem jiným.

To vám byl takový vůl...jenže po cestě, se to nezdálo. Ale pak na tom čaji, nebo na čem jsme byli...

Mluvil celou dobu jenom o sobě, ani ho nenapadlo za mě útratu zaplatit...no...studoval policejní školu takže ...JJ.

Byly to krásné časy. Zažila jsem těmito dobrodružstvími krásné chvilky, člověk se ledasco dozvěděl, měl i docela nový rozhled a musím říct, že v dny, kdy jsme hráli hokej, ať už to bylo každoroční mistrovství, nebo olympiáda, to byly ty nej, nej, nej neúžasnější návraty domů. Fandil celý vlak, nám se většinou dařilo, takže nejednou jsem s úplně cizími lidmi slavila titul.

Tak a teď už dost, protože jsem tímto článkem a indiciemi v něm (ten kdo pozorně četl) prozradila, kolik by mi tak vlastně mohlo být.

Né, že to řeknete nahlas JJJ.

Krásný den.