kdo je mamina...

Pojďte nahlédnout, kdo vlastně Mamina je.

Mamina je hlavně člověk, se kterým se celoživotně táhne nešikovnost, přitahuje na sebe pozornost, aniž by o to stála a dokáže kolikrát říct takovou koninu, že nezapře v sobě blondýnu. Nutno říct, že není tak hloupá, ona ví, že ta konina je naprostá blbost už ve chvíli, kdy to vypustí z pusy, ale v tu chvíli ten proces již nejde zastavit a ona z toho nevyvázne bez ztráty hvězdičky J-

Jako dítě jsem byla samá modřina. Nebylo to tím, že bych provozovala nějaký tvrdý sport, jako holčička jsem spíše zpívala, hrála na flétnu, tančila...ale já prostě pořád zakopávala, bouchala se, a různě padala. Ani dnes, v dospělosti, tomu není nijak jinak. Do dnes se mi stane, že se prostě netrefím do dveří (nutno říct, že jsou otevřené do kořán a rozpětí mezi futry je standartní) a prostě se bouchnu o futra, nebo zakopnu tam, kde to za normálních okolností prostě není možné.

Můj muž je na tyto situace již zvyklý a místo toho, aby mě politoval a třeba se i zeptal, jestli jsem v pořádku, vždy jen kroutí hlavou a spíše než mě, kontroluje tu věc, která mi to zranění způsobila. Chápejte... Já se kroutím bolestí, ohledávám se jestli nemám krev, zda jsou všechny údy na svém místě a on se zajímá o neživou věc, která nic necítí a které je naprosto jedno, jestli zlomila někomu ruku či čelist... totální ignorace JJ.

Abych se ale vrátila k období, mezi mými rozbitými koleny a dnešní mojí verzí...

Puberta a raná dospělost...to bylo období, které bylo opravdu výživné, hlavně tedy na situace, kdy jsme na sebe strhávala pozornost, aniž bych chtěla.

Na základce jsem byla průměrná žákyně, ne nijak problémová, ale vzhledem k tomu, že mě díky mým pádům a mé nešikovnosti bylo všude plno (do toho jsem příšerně ukecaná, takže jsem byla slyšet vážně všude) i když nějaký průšvih byl, učitelé jen mávli rukou a řekli, no jo... Kája.

Bylo to fajn třeba v situaci, kdy jsme v sedmé třídě byli na výletě, a (asi tak jako všichni v té době) se nám prostě nechtěla tolerovat učiteli nastavená večerka.

Tajně jsme se protáhly s kamarádkami ke klukům  do pokoje. Průšvih nastal ve chvíli, kdy jsme tam usnuly. Jako...sám o sobě by to průšvih nebyl, kdyby jedna z nás, po ránu nezačala hulákat, že je tam strašný puch a neotevřela na všechny okna dokořán. Strhla se tam mela a jelikož kluci měli pokoj hned vedle učitelů, netrvalo dlouho a oni vtrhli do pokoje.

Kamarádky se pohotově schovaly pod peřinu, ale já (jak mám na takové věci smůlu) v té chvíli zrovna stála, protože jsem se prostě chvíli před tím naštvala a jala se ty okna prostě zavřít.

Ve chvíli, kdy učitelé na mě houkli : "co ksakru dělám v klučičím pokoji," jsem byla naprosto pohotová (člověk jako já pohotový být musí). Koukla jsme na ně, koukla jsem na kluky a spustila jsem: " já nejsem ve svém pokoji? jak to? Já šla v noci na záchod a asi jsem si spletla dveře..."

Nevím, jestli mi učitelé tehdy věřili ale...je pravda, že ty záchody a celkově pokoje byly opravdu tak (pro mě tehdy šťastně) situované, že byl pokoj nás holek, vedle učitelé a vedle kluci . Naproti klukům byl záchod holčičí, naproti nám, záchod klučičí. Učitelé jistě nebyli hloupí ale...jde přeci o Káju, kdo jiný by si to mohl splést, než ona..."

Žádný průšvih z toho nebyl, nikdo to nehlásil mým rodičům a učitelé se nikdy nedozvěděli, že jsem v tom pokoji tehdy nebyla sama.

To, že se mi pak stalo, že jsem šla třeba vyzvedávat kamarádku do školy o hodinu dříve, než jsme denně chodily, protože jsem si prostě spletla hodiny, a nebo jsem dokonce jednou na ni zvonila v sobotu, protože jsem si spletla dny a já se bála, že jsme zaspala, když nezvonil budík...to už je jen přidaná hodnota mých dnů na základce.

(Musím přiznat, že mám do dnes před očima kamarádčinu maminku v noční košili, která vůbec nechápe, proč je sakra někdo budí v sobotu J)

Puberta byla trochu drsnější.

Nebylo u mě divné, že jsem chodila několik dní s boulí na hlavě, protože jsem několik dní před tím šla po hlavní ulici, kdy jsem si byla naprosto jistá, že mě někdo volá. Normální člověk v tu chvíli zastaví, ohlédne se, zjistí, že to byl klam a jde dál. Já jsem se otočila za hlasem, ale bohužel nezastavila. Když jsem zjistila, že se mi to jen zdálo, otočím se zpět a v prvním dalším kroku, se přede mnou objevila lampa a já v plné rychlosti do ní narazila.

Bylo to v odpoledních hodinách, takže se zpětně omlouvám řidiči, který to viděl ve všech barvách a málem díky mně způsobil dopravní nehodu, jak se chudák lekl. Já jsem se posbírala a v mírném šoku, ale se sebereflexí (přeci jenom to nebyla moje první nehoda) šla jakoby nic, dál.

Představte si také situaci, kdy v sedmnácti, tak jako skoro každou sobotu, se připravujete na nějaký ten večerní program. Ten den jsme šly s kamarádkou, jako již několikrát, do herny, kde jsme šly vyzvednout naše kamarády, kteří tam tehdy chodili na kulečník. Jelikož jsme pak byli domluvení na nějakou tuším diskotéku, daly jsme si se vzhledem opravdu záležet. Ono...bylo to před XY lety, takže nám to možná neslušelo tolik, jako dnešním holkám, protože nebyly ještě umělé nehty, umělé řasy a prsa sice umělá byla, ale v té době to neměl rozhodně kde, kdo..

Nicméně nám to myslím slušelo dost. Boty na podpatku, kalhoty podle nejnovější mody, hezké líčení...každej na nás musel nechat oči.

Já tohle všechno ale mohla nechat doma a vyrazit klíďo v teplákách, protože já dala o sobě vědět jinak.

S pocitem, jak mi to fakt moc sluší, jsem (sice nedobrovolně, ale co naděláte s kamarádkou, která není tolik průbojná) vešla (tak jako už několikrát) tehdy do herny jako první. Bohužel, jsem zapomněla, že hned za dveřmi je schod.

V praxi to tedy vypadalo takto: Otevřu dveře, udělám krok, šlápnu do prázdna a zachytím se závěsu, který je pověšený přímo za dveřmi. Závěs se mi zaplete do podpatků a já doslova vpadnu do herny.

Jako každá náctiletá, chcete být středem pozornosti a milujete, když se na vás okolí dívá. Cítíte se pak více sebejistěji. Já jsem si ten večer nebyla jistá vůbec ničím.

Nejlepší perlička byla ta, když jsem později, chvíli před tím, než jsme šly domů zjistila, že v herně byl kluk, který se mi vážně děsně moc líbil a já ně něho měla docela dlouho políčeno.

Tehdy z toho nic nebylo, ale určitě to nebylo mým úžasným vstupem. Vlastně, kdyby nebylo mého vpádu, nezačal by se ten dotyčný, týden na to, se mnou bavit. Jezdili jsme totiž do stejného města na školu, potkávali se téměř denně ve vlaku a on měl tehdy aspoň záminku se se mnou začít bavit. Měl tehdy přítelkyni, to jsem se dozvěděla záhy, ale kvůli (jak se mi později přiznal) mé vlastnosti: kam vstoupím, 100 let tráva neroste, se prostě prý se mnou seznámit musel.

Nestali jsme se kamarády, ale známými, co si spolu zkrátí cestu vlakem, než se objeví další naši spolužáci. Trvalo to pak další 2 roky, než jsme se oba rozutekli do dospělého života.

Dnes už se mi takové věci tolik nestávají, i když je pravda, že často vejdu odpoledne do třídy mé dcery, a pozdravím učitelky "Dobré ráno" pěkně nahlas, aby mě slyšely. Že pošlu email někomu úplně jinému, než bych měla. Nedej bože, nějaké soukromé povídání třeba na WhatsApp (v tom už mám praxi, vím naprosto přesně, kde se zprávy mažou) je toho spousty... věkem se to trochu lepší, ale skopnuté palce budou asi napořád.

PS: Naše Jos...začíná mít nohy plné modřin a učitelky již po roce ví, že spadnout se dá i na naprosto rovné zemi JJJ  asi se začnu bát.